Cílem mého dnešního příspěvku je připomenout léčebnou metodu baňkování, kterou lidstvo zná a používá více jak 5000 let. Metoda, která byla díky obrovskému rozvoji moderní západní medicíny – zejména ve 2. polovině 20. století (přístrojová diagnostika, cenová dostupnost léků) – v našich krajích téměř zapomenuta. Většímu zájmu veřejnosti i některých lékařů se baňkování pro své mimořádné účinky opět těší v posledních dvou desetiletích.
Z historie baňkování
Metoda baňkování patrně pochází z Číny a i dnes je nedílnou součástí tradičního systému léčení např. v Číně, Koreji, Tibetu nebo Indii. Je to starověká léčebná technika, která využívá principu přikládání baněk na vybrané části těla. Léčebného efektu je dosahováno využitím podtlaku v baňce (za pomocí ohně) nebo mechanickým vysátím vzduchu z baňky. Nejstaršími doklady, na kterých je vyobrazeno provozování metody baňkování, jsou lékařské pečetě zhotovené asi 3300 př. n. l ve starověké Mezopotámii. Podrobněji byla tato metoda léčení písemně zachycena v Egyptě, v tzv. Eberově papyrusu (asi 1500 př. n. l.), který je jedním z nejstarších dochovaných lékařských textů s touto tematikou. O několik staletí později, ve starověkém Řecku, byla baňka považována za logo lékaře, což dokládá, jak významnou roli metoda baňkování v soudobém lékařství hrála. V důsledku zániku Římské říše na konci 4. století n. l. a následných etnických změn došlo v Evropě téměř k vymizení znalostí a praktikování léčby baňkováním.
Od 9. století našeho letopočtu se s četnými doklady léčení metodou baňkování setkáváme u arabských lékařů. Nejznámějším z nich je Avicenna (980 – 1037). Z Arabského poloostrova se baňkování opět dostalo do Evropy (Itálie). Od 14. do počátku 17. století se znalost a popularita terapie baňkování postupně rozšířila i do dalších evropských zemí a využívala se především při léčbě dny a artritidy. Od poloviny 20. století bylo v Evropě léčení baňkováním doménou lidových léčitelů a domácího léčitelství. [1], [6], [7]
V Čechách (a na Slovensku?) se o porevoluční rozvoj baňkování patrně nejvíce zasloužila brněnská terapeutka a léčitelka paní Zdeňka Jelínková. Podle mně dostupných a známých informací (a díky osobnímu sdělení Mgr. Hany Jelínkové, MBA) je právě ona autorkou pyramidového způsobu překládaní skleněných baněk. Tato metoda je vyučována ve většině současných kurzů baňkování v naší republice. Zdeňka Jelínková je také autorkou nepublikovaných skript “Pohybový aparát a baňky “.
Pomůcky k baňkování
V současné době jsou nejčastěji využívány baňky skleněné, obvykle vyrobené ze speciálního tenkostěnného skla. Pro terapii se používá sada baněk o různém průměru ústí, obvykle od 25-90 mm. Podtlak v baňce vzniká spotřebováním kyslíku v důsledku krátkodobého vložení hořícího tamponu do nitra baňky a následného rychlého přiložení baňky na kůži klienta a její přisátí. Regulace podtlaku je možná především rychlostí přiložení baňky a přítlakem baňky na pokožku.
Velmi oblíbené jsou také plastové vakuové baňky s odsávacím ventilem, u nichž je velkou výhodou možnost plynulé regulace velikosti použitého podtlaku pomocí odsávací pumpy ve tvaru pistole.
Také se vyrábějí a používají silikonové (gumové) baňky o různém průměru ústí, ale jejich účinek na podkožní tkáň není příliš veliký. Proto se hodí spíše pro domácí (amatérské) použití.
Bambusové baňky se používají především v asijských zemích. Jejich použití a účinek je podobný baňkám skleněným. Oproti skleněným baňkám mají některé nevýhody: nerovný okraj, není u nich vidět dovnitř, nelze kontrolovat sílu sání a problematická je také sterilizace. [6, 34] Osobní zkušenost s nimi dosud nemám.
Dalšími pomůckami pro baňkování jsou skleněné baňky s gumový balónkem na odsávání vzduchu. Tento typ baněk je vhodný pro děti a klienty mající obavy z ohně. Ani s těmito baňkami osobní zkušenost nemám.V současné době jsou nahrazovány plastovými vakuovými baňkami.
Metody baňkování
V praxi je nejrozšířenější metodou baňkování tzv. suché baňkování, kdy se baňky přikládají na příslušné místo klientova těla a využívá se princip podtlaku vzniklého vyhořením kyslíku v baňce, jak bylo popsáno výše. Baňka se ponechá kratší či delší čas působit (obvykle několik minut). V okamžiku, kdy kůže vtažená do baňky zmodrá, je baňka odejmuta. Suché baňkování se využívá při ošetření zatvrdlin, jež vznikají v důsledku nedostatečného prokrvení a zásobení buněk kyslíkem. [1, 45]
Druhou metodou je tzv. krvavé baňkování (angl. wet cupping). Jedná se o původní metodu baňkování, která se využívala k odsátí jedu nebo hnisu z rány. Před vlastním baňkováním je potřeba odmastit a následně perforovat kůži klienta na zvoleném místě (k tomu se obvykle používá speciální nástroj, tzv. skarifikátor). Poté lékař na kůži přiloží baňku. Princip přisátí je stejný jako v předchozích případech. Je-li baňka zhruba z poloviny naplněna krví, lékař ji odejme a přiloží další. Tento proces je ukončen, jakmile z baňkovaného místa již nevytéká krev. [1, 59-61] Jistou nevýhodou je – zejména pro ženy – skutečnost, že v důsledku perforace kůže vznikají po jejím zhojení nepatrné bílé jizvičky. Krvavé baňkování se využívá při ošetření rosolovitých na pohmat napjatých bolestivých zatvrdlin, které vznikají městnáním krve v pojivové tkáni. Tento způsob baňkování mohou v České republice na základě platné legislativy provádět pouze lékaři.
Techniky baňkování
Celkem je známo asi 10 klasických způsobů baňkování, označují se podle intenzity podtlaku nebo doplňkových artefaktů (moxovací tyčinky, jehly, léčivé byliny) – většina se praktikuje především v Číně. [3] Ve fyzioterapeutické péči jsou také využívány alternativní metody baňkování, jako jsou magnetické baňkování, laserové baňkování, elektrostimulační baňkování. [7, s. 85, obr. 1]
V České republice se nejčastěji setkáte s baňkovou masáží nebo bleskovou masáží, které jsou vhodné především pro masáž partií zad, hýždí nebo na dolních končetin.
Při baňkové masáži je tělo klienta na příslušných místech natřeno masážním olejem nebo emulzí a následně masér přikládá baňku, kterou přesouvá v delších tazích po místech, která vyžadují ošetření (baňková masáž zad – ukázka).
Při bleskové masáži (angl. flesh cupping) dochází k rychlému postupnému překládání několika baněk z místa na místo (obvykle se používá 6-10 baněk). Prodlužuje se tedy doba působení baněk (nasátí kůže a podkoží). Tento způsob se aplikuje na zádech a hýždích nebo na dolních končetinách. V České republice se používá pro tento druh masáže také termín překládané baňkování (blesková masáž zad – ukázka).
Co způsobuje léčebný účinek baňkování?
Povrch našeho těla je odrazem funkce uvnitř těla uložených orgánů (srdce, jater, žlučníku, slinivky, žaludku, ledvin atd.). To se projevuje především na zádech. Každému orgánu odpovídá příslušná kožní a podkožní oblast, je nazývána také reflexní zónou nebo v západní medicíně segmentem. Komunikace mezi těmito reflexními zónami (segmenty) a vnitřními orgány je zajištěna reflexním obloukem nervového spojení mezi kůží a vnitřním orgánem (viscero-kutánní spoje). Při onemocnění vnitřních orgánů jsou některé kožní úseky (dermatomy), jež jsou zásobeny stejným míšním nervem jako daný vnitřní orgán, citlivé a bolestivé.
Při suchém baňkování nebo baňkové masáži dochází k podráždění příslušných segmentů nasáním pokožky a škáry (vazivové vrstvy kůže), ve které jsou uložena četná nervová zakončení (receptory). Vzniklý podtlak způsobí také průnik červených krvinek z cév probíhajících škárou do okolního prostoru, čímž vznikají podkožní hematomy (modřiny). Oproti klasickým hematomům nejsou však bolestivé. Červené krvinky jsou nositeli kyslíku, proto dochází k výraznějšímu okysličení kůže a svalů v příslušném segmentu. Kromě krevního oběhu je podtlakem baňky stimulován také lymfatický oběh. Prostřednictvím receptorů daného segmentu také dochází ke stimulaci funkce vnitřního orgánu. [1, 15-21], [2, 235-237]
Účinky metody baňkování lze zjednodušeně shrnout následovně [6, 34]:
- zrychlení metabolismu v kůži, zlepšení činnosti potních a mazových žláz, zvýšení přísunu živin ke tkáním
- podpora regenerace kůže a zvýšení její odolnosti vůči různým škodlivinám
- stimulace krevního a lymfatického oběhu
- v kloubech dochází ke zvýšenému vylučování synoviální tekutiny, jsou odstraňovány spasmy kolem postiženého kloubu
- stimulace vnitřních orgánů, zvýšení peristaltiky, motility zažívacího ústrojí, zlepšuje se trávení a vstřebávání živin
- dochází ke stimulaci nervových zakončení
Záda jako obraz našich problémů
Zdravotní stav našeho organismu se zrcadlí především na reflexních ploškách plosek a nártů nohou (čehož využívá reflexní terapie), nebo na našich zádech. Pohmat (palpace) konečky prstů je vynikajícím indikátorem funkčních změn pojivové tkáně, přičemž vyšetření palpací zabere zkušenému člověku jen několik minut.
Postup vyšetření je následující. Klient (vyšetřovaná osoba) se posadí v podélné ose na masážní lehátko tak, že jeho zadek je u okraje lehátka a jeho dolní končetiny jsou jen mírně pokrčené v kolenou. Oběma rukama se uchopí za kotníky a nahrbí záda. Ramena uvolní a nechá je klesnout. Masér se posadí na stoličku za klienta, čelem ke klientovým zádům.
V této pozici je masér schopen palpací a v některých případech i zrakem zjistit změny pojivové tkáně odpovídající podle umístění v jednotlivých segmentech změnám vnitřních orgánů. Při palpaci postupuje masér od zátylku směrem ke kosti křížové. Patologické změny tkáně se projevují jednak bolestí reagující na pohmat prstů maséra, nebo změnou tuhosti tkáně (tkáň může být zatvrdlá, nebo naopak tvárná, jakoby „tvarohovitá“). Na páteři lze někdy zjistit také drobné propadlinky v místech trnových výběžků obratlů. Podle polohy umístění těchto patologických změn na zádech (zatvrdlin) v jednotlivých segmentech lze odvodit spojitost s příslušným orgánem. Podrobný přehled lokalizace příznaků onemocnění vnitřních orgánů podává Abele. [1, tab. na s. 22]
Léčení některých nemocí suchým baňkováním
Praktický receptář pro léčbu některých nemocí pomocí metody baňkování najdeme u Chiraliho [3, 105-219], eleho [1, 63-93] a Hedwigy Pietrowski-Manz [4, 82-187]. Baňkami se stimulují především místa na těle, která odpovídají akupunkturním bodům jednotlivých drah meridiánů tak, jak jsou známy a používány v tradiční čínské medicíně. Jedná se o dráhy meridiánu plic, tlustého střeva, žaludku, sleziny, srdce, tenkého střeva, močového měchýře, ledvin, osrdečníku, dráhu tří ohřívačů, žlučníku, jater a dvou mimořádných drah – tzv. dráhy početí na přední straně těla a řídicí dráhy na zadní straně těla.
Příklady některých zdravotních potíží, pro jejichž léčbu se využívá metody baňkování:
- Nemoci pohybového aparátu (revmatická onemocnění velkých kloubů, spondylitida, lumbago)
- Bolesti hlavy (přetížení svalstva šíje a krku; migréna; zánět středního ucha; tinnitus; záněty vedlejších nosních dutin)
- Nemoci dýchacích cest (záněty průdušek; bronchiální astma, zápal plic)
- Kardiovaskulární onemocnění (angina pectoris; nízký nebo vysoký tlak)
- Nemoci trávicího systému (gastritida; chronický zánět slinivky břišní; jaterní onemocnění, poruchy žlučníku, zácpa)
- Nemoci pohlavních orgánů (potíže spojené s klimakteriem; zánět předstojné žlázy; některé sexuální disfunkce u mužů i žen)
- Nemoci močových cest (zánět ledvin, zánět močového měchýře)
- Nemoci nervové soustavy (zánět nervů – neuritida; neuralgie – ischialgie; vegetativní dystonie)
- Cévní onemocnění (křečové žíly)
- Celulitida
Mám roční zkušenosti s aplikací a využíváním metody baňkování a mohu potvrdit, že baňkování přináší skvělé výsledky při odstranění dlouhodobých bolestí ramene svalového původu, bolestí lokalizovaných do dolní části zad (obvyklým zdrojem bolestí zde bývá zkrácený čtyřhranný sval bederní) a pro uvolnění svalstva vzpřimovačů trupu. Jedenkrát se mi také podařilo ze dne na den zcela vyléčit nachlazení provázené kašlem, byť se nejednalo o primární cíl baňkování. V případech, kdy používám při odstraňování potíží pouze plastové vakuové baňky, příslušnou svalovou partii obvykle nejprve nahřeji technikou horké role. To ještě umocní výsledky následného baňkování.
Jak často baňkovat?
Zde je dobře patrný rozdíl v naturelu východního a západního světa. Podle Chiraliho se v Číně baňkuje tak dlouho, dokud se pacientovi nedaří lépe. Jedna léčebná kúra sestává z deseti sezení; další série může následovat po uplynutí týdne. V Evropě nebo USA se obvykle doporučuje jedno sezení týdně.
Zde je potřeba zdůraznit, že metoda baňkování není všelékem, nýbrž podpůrným prostředkem, který pomáhá lidskému organismu v jeho procesu sebeuzdravování. Proto je důležité stanovení přesné příčiny klientových potíží, ideálně lékařským vyšetřením.
Použitá literatura a další zdroje informací
[1] Abele, Johann – Baňkování – osvědčená metoda léčby. Svítání plus s.r.o. 2006, 111 s.
[2] Dylevský, Ivan – Základy anatomie pro maséry. Triton 2003, 271 s.
[3] Ilkay Zihni Chirali – Baňkování v tradiční čínské medicíně. Svítání plus s.r.o. 2004, 245 s.
[4] Piotrowski-Manz, Hedwig – Léčení baňkováním. Fontána 2014, 208 s.
(Přílohy online: https://docplayer.cz/21812627-Priloha-c-1-difuznost-visceralni-aferentace-obrazek-76-priloha-c-2-aferentni-inervace-streva-obrazek.html)
[6] Šos, Zdeněk – Baňkování a moxování pro maséry. Poznání 2010, 218 s.
[7] Tamer S. Aboushanab, Saud Al Sanad – Cupping Therapy: An Overview from a Modern Medicine Perspective. IN: Journal of Acupuncture and Meridian Studies, Volume 11, Issue 3, June 2018, Pages 83-87 (Text online: https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S2005290117302042 )